Chlupáčci

Kdysi dávno, byla jedna země, kde všichni lidé žili šťastně. Přátelili se, měli se rádi, děti si spolu hrály a neubližovali si, všichni si pomáhali. Byli zdvořilí, srdeční a ohleduplní. I venku, na ulici, když museli čekat ve frontě na poště, stejně jako na úřadech nebo na školních chodbách. Přirozeně za tím vězelo tajemství. Při narození totiž každé dítě dostalo pytlík plný heboučkých plyšáčků – ochmýřených kuliček – chlupáčků. Chlupáčci měli pro každého velkou cenu. Všichni, kdo je dostali, byli laskaví a pociťovali teplo vzájemné náklonnosti, spříznění s druhými. Ti, kdo chlupáčky nedostali, nakonec onemocněli, chřadli a někdy umírali.  

 

V té době však bylo snadné si chlupáčky opatřit. Kdo si je přál, přiblížil se k někomu a požádal: „ Rád bych dostal chlupáčka!“ Ten druhý sáhnul do svého pytlíčku a vytáhnul měkoučkou ochmýřenou kuličku, velkou jako dětská dlaň.

 

Kdo ji dostal, přiložil si ji jemně k srdci, na tváře a na ruce. Hned cítil, jak ho zaplavuje vlna tepla a příjemné duševní i tělesné pohody. Lidé si chlupáčky stále vyměňovali, a protože tyhle heboučké kuličky byly k mání úplně zadarmo, mohl jich mít každý, kolik chtěl. Tak žili skoro všichni šťastně a chovali se k sobě mile a přátelsky. „Skoro všichni.“ Existoval, však někdo, komu se ani trochu nelíbilo dívat se na to, jak si lidé vyměnují své chlupáčky. Belzefa, zlá a zákeřná čarodějnice, neustále rozhněvaná a vzteklá. Vymyslela si ďábelský plán.

 

Jednou ráno vpadla i s koštětem, na němž přiletěla, do domu jedné rodiny a usadila s vedle otce. Ten právě četl noviny a ukazoval v nich něco mamince, která držela ochmýřenou kuličku a mazlilka se s nejmladší holčičkou.

 

„Nevidíš, kolik chlupáčků dává tvoje žena dětem? Když to tak půjde dál, pro tebe už nezbudou žádné!“

Muž s zarazil: „Chceš říct, že když budeme chlupáčky dávat ostatním, v našich pytlících žádní nezbydou?“

 

„Jistě“, přikývla čarodějnice. „V určité chvíli bude s chlupáčky konec!“

 

A nasedla na své koště a odletěla. Otec vzal Belzenina slova vážně. Od té doby, vždycky když viděl svou ženu, jak dává chlupáčky dětem, pociťoval smutek a znepokojení. „Co když měla Belzefa pravdu?“

Řekl o tom manželce a ta dostala strach. Domluvili se, že je nutně potřeba s chlupáčky šetřit.

 

Muži, ženy i děti s přestali usmívat, přestali být milí a pomáhat si.

 

Ale stalo s něco zvláštního. Do té smutné země přišla dívka se zářícíma očima a něžným, upřímným úsměvem. Vypadalo to, že se k ní nedonesly zrádné řeči čarodějnice Belzefy. Rozdávala chlupáčky plnými hrstmi a vůbec s nebála, že se jí nebudou dostávat. Dávala je všem zadarmo; stačilo, aby ji kdokoli poprosil. Děti ji měly velmi rády, protože jim s ní bylo dobře. A také začaly rozdávat chlupáčky všem, kdo je chtěli.

 

Dospělí vydali zákon, který měl zabránit plýtvání chlupáčky a rozdávání na všechny strany. Ale děti na to nedbaly a dávaly si je dál.

 

A protože je jich víc než dospělých, snad se jim podaří zvítězit.

 

Abyste se to dozvěděli, musíte se jen dívat kolem sebe.

 

Z knihy Bruna Ferrera  Hvězdy Pro duši.

 

Pro  www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška. Tento článek nebo jeho část, je možné šířit dál nekomerčním způsobem, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.