MOUDRÝ PŘÍBĚH

CHTĚLI JSTE RADU, JAK ŽÍT? TADY JE...

 

Žil jeden člověk. Nebyl chudý, ale nebyl ani bohatý. Ničím zvláštním se

neodlišoval od lidí, kteří žili kolem. Nebyl už mlád, ale nebyl ještě ani

stár…

 

A ten člověk měl slabou duši…

 

Semena dobra už v duši byla, ale ještě nevyklíčila…

 

Žil člověk ten tak, jako kolem něj žili všichni… A ovládaly ho jeho

rozmary a jeho neřesti… A spoutávaly ho jeho obavy a jeho slabosti… A

nedařilo se mu dobře: jeho život ubíhal… střídaly se všední šedé dny…,

nebylo v nich radostí ani úspěchů…

 

Každý den večer ten člověk přemýšlel: "Tak tedy zítra budu se chovat lépe,

už se víc nepoddám svým slabostem a svým neřestem!"

 

Ale přišlo "zítra"… a znovu ho ovládaly jeho rozmary a neřesti a

spoutávaly ho jeho obavy a jeho slabosti…

 

Jednou se člověk zamyslel: "Proč nemůžu žít tak, jak bych chtěl sám?

Proč se nechovám tak, jak vím, že je třeba se chovat? Proč mě ovládají moje neřesti

a spoutávají moje obavy?"

 

Začal přemýšlet, ale nenašel příčinu toho, proč nežije tak, jak považuje

za správné, proč se nechová tak, jak sám chápe, že správné je.

 

A začal se tehdy člověk ptát Boha: "Otče můj a Stvořiteli! Proč nemůžu žít

tak, jak bych chtěl; chovat se tak, jak považuji za správné? Proč jsem se

stal otrokem svých neřestí a svých rozmarů; svých obav a svých slabostí?

V čem je příčina?"

 

A Bůh mu odpověděl: "Ale vždyť to nemá žádnou příčinu! Podle svojí vůle se

můžeš chovat tak, jak se sám chovat chceš!"

 

A řekl tehdy člověk: "Poraď mi tedy: Jak to mám dokázat a co mám udělat,

aby moje neřesti a moje slabosti přestaly ovládat můj život?"

 

A Bůh odpověděl: "Pokaždé předtím, než cokoliv uděláš nebo řekneš

poslouchej hlas srdce svého duchovního a udělej to tak, jak radí. Tak

ovládneš slabosti a obavy a zbavíš se neřestí a rozmarů!"

 

A člověk se rozhodl Boží radu dodržet.

 

Příští ráno vstal a udělal předsevzetí, že pokaždé bude prosit o radu svoje

srdce duchovní předtím, nežli čin vykoná; předtím, nežli slovo promluví…

 

A každé ráno starý otec toho člověka - říkal synovi slova nelaskavá, vrčel a

nadával. Říkal mu otec, že je nehodný syn a že všechna pokolení synů

lidských žijí nesprávně, a vypočítával všechny svoje křivdy a všechny

svoje hořkosti a obviňoval syna svého ve všem, v čem byl i v čem nebyl

vinen…

 

A začal otec synovi nadávat, slova urážlivá říkat.

 

A vzkypěl hněv v člověku tom kvůli slovům hořkým, urážlivým… Už byl

připraven, jako obyčejně, odpovědět otci - a sám slova jedovatá vyslovit,

když si připomenul Boží radu.

 

Ale srdce stihlo zašeptat: "Zadrž slova urážlivá, neboť tě miluje otec tvůj:

vždyť se rmoutí kvůli tvému neštěstí! I ty ho miluješ! Zadrž slova hněvivá

a popros za odpuštění!…"

 

A jako odpověď na nadávky otcovské se člověk poklonil a řekl: "Odpust mi!"

A hněv uhasl. Objal člověk otce a odešel za svou prací.

 

A otec jeho se podivil… a od nynějška přestal nadávat.

 

… A večer šel člověk ten domů po těžké práci. Nakoupil si jídla rozmanitá a

přemýšlel o tom, jak si bude pochutnávat na všelijakých lahůdkách… Ačkoliv

měl velký sklon k přejídání…

 

A zašel on do domu mladé vdovy, žijící s malými dětmi. Žena mu měla splatit

dluh, ale stále nedokázala ušetřit peníze.

 

Dávno jí chtěl říci, že jí dluh odpustí. A rozhodl se, že dnes to konečně

udělá. A vešel do domu chudé vdovy a řekl jí, že jí odpouští její dluh.

Vdova mu děkovala, klaněla se až k zemi. A člověk už chtěl odejít, ale srdce

mu šeptá tichounce: "Nech dětem to jídlo, které jsi si koupil pro sebe! To

budou mít radost!"

 

Člověk ten… tak-tak, že dokázal příkaz srdce splnit. Ale když rozdal pamlsky

dětem i v něm se zdvihla radost veliká. Domů kráčí lehce, celý je štěstím

přeplněn, nohy pod sebou necítí! A srdce v hrudi jakoby píseň zpívalo!

 

Každý den se nestávalo, že by člověk hlas srdce uslyšel, pokaždé nedokázal

splnit to, co mu našeptávalo… Ale den ode dne se stále více pokoušel žít

tak, jak srdce přikazuje, s každým dnem ho stále méně ovládaly jeho rozmary

a jeho neřesti, stále méně ho omezovaly jeho obavy a jeho slabosti.

 

Klíčila semena lásky srdečné v duši!

 

… Jednou ten člověk šel a vidí: mnoho silných a zlých lidí bije chlapce

dobrého. Ale lidé, kteří jdou mimo, jenom přidávají do kroku, odvracejí

se, nevměšují se do toho, obcházejí stranou: aby se jim samým od těch zlých

něco špatného nestalo.

 

A člověk ten smělostí nevynikal. Chtěl mimo také projít, jakoby se ho to

netýkalo… Ale srdce nešeptá, ale křičí: "Jestli nepomůžeš ty, ubijí

člověka výborného! A ty ho můžeš zachránit!"

 

Ale člověk se bojí, strach svůj přemoci není v jeho silách… Ani utéci

nemůže, ani pomoci…

 

Ale srdce se neutišuje: "Zachraňuj rychleji!"

 

Začal tedy člověk volat Boha, protože nedokázal překonat strach. A ne šeptem

jenom pro sebe, ale z plna hrdla zakřičel: "Bože! Pojď sem! Bože! Pojď sem!"

 

Lidé, kteří šli mimo, se údivem zastavili. A ti, kteří kráčeli stranou se

také přiblížili. Začali i jiní ze všech stran přibíhat k tomu místu,

zastavovali se a dívali: co se tu děje a kde je tu Bůh? A takový dav se

shromáždil, že se zlí lidé polekali, pustili chlapce a rychle se schovali.

 

A chlapec se zvedl se země a děkuje tomu člověku: "Jaký jsi smělý!

Zachránil jsi mě!"

 

Člověk jde domů a srdce v hrudi jak sluníčko září a tak promlouvá:

"Láska je silnější, nežli všechny strachy!"

 

… Čas ubíhal a život toho člověka byl stále lehčí a radostnější.

 

Jednoho nedělního dne si člověk ten vyšel na procházku. Šel, a naproti němu

jde vdova ta, které dluh odpustil. Usmívá se na něj vlídně, hluboko se

klaní.

 

A člověk ten na její krásu se zadíval… Ženy ho velice přitahovaly, ale

považoval svůj chtíč za obrovský hřích.

 

Začal se člověk na stranu odvracet, aby neviděl, ale tehdy si vzpomněl a

požádal o radu srdce.

 

A srdce mu říká: "Podívej se pořádně, také i vnímáním duševním: líbí se ti

ta žena?"

 

Člověk se podíval a všechno se v něm láskou rozsvítilo!

 

Říká srdci: "Neznám lepší! Té bych dal všechno!"

 

"Tak čeho se bojíš? To není chtíč, co si přeješ ne pro sebe, ale chceš

druhému darovat! To znamená, že se v tobě probudila láska! Jdi za ní a

řekni jí, že ji miluješ!"

 

Člověk to tak udělal. Přistoupil k ní a řekl: "Miluji tě! Vezmi si mě!"

 

Všichni známí a sousedé kolem začali říkat: "Takový hloupý člověk! Tolik

majetku si nashromáždil, mohl by si najít bohatou nevěstu! Ale on vdovu s

malými dětmi si bere!… Je to vdova a tak by neprovdaná přece nezůstala…"

 

Ale člověk slyší píseň srdce: Štěstí daruješ, štěstí dostaneš! Štěstí

si pro sebe za peníze nekoupíš!"

 

A srdce hoří stále zářivěji, stále silnější láskou plane! A přeměňuje i

slova člověka, i jeho skutky!

 

A v krátkém čase se ten člověk oženil s tou ženou. A láska jejich vzájemná

srdečná začala všechen jejich život ozařovat, domov zahřívat! Začali spolu

děti vychovávat, také rodiče uctívat.

 

A děkoval člověk Bohu: "Otče můj a Stvořiteli! Tvoje rada celý můj život

přeměnila, štěstí mně darovala! Už jsem přemohl svoje rozmary a svoje

neřesti, překonal jsem svoji nemohoucnost a svoje obavy!"

 

A Bůh mu odpovídá: "Ten, kdo se hlas srdce duchovního naučil poslouchat,

toho může vykonat ještě mnohem více! Neboť hlas srdce, to je hlas Lásky! A

vše, co se s láskou buduje a tvoří, ode Mne přichází! Neboť JÁ jsem LÁSKA!"

 

 

 

Převzato z: https://www.harmonievzivote.estranky.cz