Ušlechtilý strom

 

Bruno Ferrero / Příběhy pro potěchu duše


Byl jeden strom, který miloval jedno dítě. Dítě ho přicházelo každý den navštívit.
Sbíralo jeho listy, pletlo si z nich korunu na hlavu a hrálo si na krále lesa. Šplhalo po jeho kmeni a houpalo se na jeho větvích. Jedlo jeho plody a pak si spolu hrály na schovávanou.
Když bylo dítě unavené, zdřímlo si ve stínu stromu a větve mu zpívaly ukolébavku.
Dítě strom milovalo z celého svého dětského srdce. A strom byl šťasten. Ale čas utíkal a dítě rostlo. Když už bylo dítě velké, zůstával strom často sám.
Jednoho dne se dítě přišlo podívat na strom a strom mu pravil:
"Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen a udělej si houpačku v mých větvích, ochutnej mé plody, pohraj si v mém stínu a buď šťastné."
"Nemám už věk na lezení po stromech, už si nehraju," odpovědělo dítě. "Chci si koupit nějaké věci a chci se bavit. Chci peníze. Můžeš mi dát peníze?"
"Bohužel," odpověděl strom, "já nemám peníze. Mám jen listy a plody. Vezmi si mé plody, dítě moje, jdi a prodej je ve městě. Tak budeš mít peníze a budeš šťastné."
A tak se dítě vyšplhalo na strom, sklidilo všechny plody a odneslo je pryč.
A strom byl šťasten.........


Ale "jeho dítě" se dlouho nevracelo... A strom ze-smutněl.
Pak se jednou dítě vrátilo. Strom se zachvěl radostí a zašuměl:
"Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen, udělej si houpačku v mých větvích a buď šťastné."
"Mám moc práce a nemám čas lézt po stromech," odpovědělo dítě." Chci dům, který by mě chránil," pokračovalo. "Chci ženu a chci děti, proto potřebuji dům. Můžeš mi dát dům?"
"Já nemám dům," pravil strom. Ale můžeš uřezat mé větve a dům si z nich postavit. Pak budeš šťastný."
Dítě uřezalo všechny větve a odvezlo je pryč, aby si postavilo dům. A strom byl šťasten.
Pak dlouhou dobu dítě nepřišlo. Když se vrátilo, strom byl tak šťasten, že nemohl ani promluvit.
"Pojď ke mně, mé dítě," zašuměl, "pojď si hrát."
"Jsem příliš starý a příliš smutný na to, abych si mohl hrát," odpovědělo mu dítě. "Potřeboval bych loď, abych odjel daleko odtud, pryč. Můžeš mi dát loďku?"
"Uřízni můj kmen a udělej si loďku," nabídl mu strom. "Tak budeš moci odjet a budeš šťastné."
A tak dítě uřízlo kmen a udělalo si loďku, aby mohlo odjet. A strom byl šťasten... ale ne úplně.


Za velmi dlouhou dobu se dítě opět vrátilo.
"Je mi to moc líto, mé dítě," pravil strom, "ale už nemám, co bych ti dal... Už nemám žádné plody." "Mé zuby jsou už špatné a nerozkousaly by tvé plody." "Nemám už žádné větve," pokračoval strom, "už tě nemohu pohoupat." "Jsem už příliš starý na to, abych se houpal ve větvích," řeklo dítě. "Jsem bezradný," povzdechl si strom. "Rád bych ti něco dal... ale už nic nemám. Jsem jen starý pařez. Je mi to tolik líto..." "Já už moc nepotřebuji," řeklo dítě. "Jen klidné místečko, kde bych si sedl a odpočinul si. Cítím takovou únavu." "Pak tedy," pravil strom a snažil se napřímit, jak jen mohl, "pak tedy, starý pařez je právě to, na co se můžeš posadit a kde si můžeš odpočinout."
A tak to dítě udělalo. A strom byl šťasten.
(Shel Silverstein)

Sedni si dnes večer do nějakého klidného koutku a pomoz svému srdci, aby poděkovalo všem "stromům" tvého života.

Převzato z: https://aliastro.blog.cz