Základní potřeby a důvěra ve vztazích

Pro většinu z nás byli rodiče spolehliví v tom, že nás živili a šatili. Mohli jsme si být jisti, že nám poskytnou střechu nad hlavou, každý den, celý rok. Jinou otázkou je, zda se dokázali vyvarovat toho, aby nás dennodenně nekontrolovali, nekritizovali či neponižovali. Pokud tak činili, projevovali vůči nám nedůvěru a v důsledku toho pro nás bylo později obtížné důvěřovat sobě samým. Obvykle jsme jim bez problémů řekli, že nás bolí břicho, ale mohli jsme se jim svěřit s nějakým trápením? O naše základní potřeby bylo postaráno, ale co naše hlubší vnitřní potřeby?

 

Podle Abrahama Maslowa existuje u lidí určitá hierarchie potřeb. Popisuje základní, tzv. nedostatkové potřeby, spojené s tělem a s požadavkem bezpečí, například otázku potravy, přístřeší, bezpečnosti a sounáležitosti. To jsou potřeby společné všem savcům. Rovněž máme potřeby související s vnitřním vývojem, jež slouží našemu sebeuvědomění. Pojem "nedostatek" navozuje dojem minimalizace přirozených potřeb. Dnes se na věci nedíváme takhle dualisticky, vidíme je spíše holisticky než hierarchicky. Oba druhy potřeb uznáváme vzhledem k našemu vývoji jako rovnocenné. Stravu už například nechápeme jen jako "palivo" pro tělo, ale také jako cosi, co zásadním způsobem ovlivňuje duševní a duchovní zdraví.

Potřeby můžeme uspořádat do stupnice a jednoduše rozlišit základní nutné k přežití od hlubších emocionálních. Základní potřeby jsou nejprve fyzické - musíme se obléci, mít střechu nad hlavou a přijímat potravu. Patří k nim také pocit bezpečí, jistoty a sounáležitosti. Je nutné, abychom věděli, že naše místo v rodině je zajištěno, že nás rodiče nebudou zneužívat, že jsme chráněni před nebezpečím jak doma, tak ve světě.

 

Důvěra v druhé se rodí ve chvíli, kdy se dítě ocitne v krizi a dostane se mu pochopení a ochrany. Důvěřovat sám sobě začne člověk v okamžiku, kdy dokáže ovládat vlastní strach a neklid a regulovat emoce. Potřeba jistoty a bezpečí zvenčí je podstatná, představuje elementární, nejzákladnější složku našeho vývoje, naplnění nedostatkové potřeby. Pocit jistoty a bezpečí nám v nejranějším věku poskytují druzí lidé. Jakmile však dospějeme, čerpáme ho sami ze sebe, ze svých vnitřních zdrojů, čímž rosteme.

Aby se naplnila tato emocionální potřeba vyššího vývoje - potřeba růstu a seberealizace - musíme mít čas, prostor a zdroje, abychom se stali tím, kým jsme - realizovali svou nejvnitřnější podstatu, jak by řekl Ralph Waldo Emerson. Mezi vyšší potřeby patří rozvoj všech našich talentů, pochopení a naplnění našeho poslání, láskyplní blízcí, kteří nás milují takové, jací jsme, a partnerský vztah, v němž je místo pro všechny výše uvedené věci. Důležitých je pět P, jimiž se projevuje láska: pozornost, přijímání, porozumění, přízeň a podpora.

Podpora je pro náš vnitřní růst důležitá především, neboť díky ní prožíváme život bez omezení, naplno projevujeme emoce, vyjadřujeme postoje a názory, svobodně se rozhodujeme. Podpora naší přirozenosti se projevuje třemi způsoby:

 

1. Projevujeme své pocity, aniž nás kdokoli přerušuje, trestá nebo se nám kvůli nim vysmívá.

2. Můžeme vyslovit své nejniternější potřeby, hodnoty a přání a žít v souladu s nimi. Jsme v těchto potřebách a přáních podporováni.

3. Cestičku nám prošlapou rodiče nebo opatrovatelé, kteří nás ochraňují a připraví na dospělost, abychom mohli dělat vlastní rozhodnutí a vyletět z hnízda, až bude pro nás vhodná chvíle.

 

Základní potřeby nám zajišťují zdravý tělesný vývoj, emocionální potřeby se týkají osobního vnitřního růstu. Základní potřeby jsou vyplněny, cítíme-li se v bezpečí domova, emocionální potřeby se naplňují, získáme-li uznání, ale zároveň se vydáme na cestu do světa. Základní potřeby jsou o pohodlí, emocionální o výzvě.

 

Jako lidské bytosti jsme geneticky vybaveni k přežití. Naneštěstí nás nikdo nevybavil k tomu, abychom dokázali vytvářet zdravé vztahy. Aby se pro nás prožívání intimity a ostatní vyšší potřeby staly prioritou, musíme na nich pracovat, protože naše tělo je primárně naprogramováno na základní přežití. To vysvětluje, proč jsme ochotni setrvávat ve svazku, který nefunguje: Myslíme si, že ho potřebujeme, abychom přežili. Duševní zdraví a spokojenost si zajistíme správným nastavením hranic. Nebudeme už přesvědčeni, že potřebujeme vztah, abychom zůstali naživu. 

 

Základní potřeba přežití a vyšší emocionální potřeba se v dospělosti odrážejí v různé motivaci ke vztahu. Můžeme do něj vstupovat jen kvůli pocitu bezpečí a jistoty (jako ostatní zvířata/savci), nebo nás může uspokojovat pouze dlouhotrvající snaha budovat intimitu (čímž naplníme své poslání člověka).

Hledáme-li bezpečí a jistotu pouze u druhých, aniž ji čerpáme ze svého dospělého ochraňujícího já, připadáme lidem bezprizorní a zoufalí. Máme-li naopak jistotu a bezpečí v sobě, lidé nás při našem hledání vztahů považují za otevřené, nikoli však nešťastné. Neprahneme pak po naplnění, jen po obohacení. Henry David Thoreau to vyjádřil takto: "Přijdu k tobě, příteli můj, až už tě nebudu potřebovat. Potom vstoupíš do paláce, nikoli do žebrácké chatrče."

 

Pokud se nám nedostalo naplnění emocionálních potřeb v dětství a později jsme se nesnažili o nápravu, nejsme možná na dospělé vztahy připraveni. Toužíme s někým být jen proto, abychom napravili dávné křivdy nebo nahradili to, co nám kdysi chybělo - prahneme po rodičovské péči. Partner sice může takovou roli do jisté míry plnit, ale bude-li k tomu ochoten, znamená to, že i on si řeší problémy z dětství. Nikdo nebude v takovém vztahu dospělý. Navíc Eros rodičovsko-dětským svazkům příliš nakloněn není, takže z ložnice zmizí poměrně rychle.

Dospělí naštěstí tolik pocitu bezpečí a jistoty jako děti nepotřebují. Pokud přesto po bezpečí na dětské úrovni toužíme, vstoupíme do vztahu s partnerem, který se chová jako rodič. Bojíme se, že ztratíme něco, co ve skutečnosti potřebuje jen dítě. V dospělém vztahu jsou si partneři rovni, oba dávají i přijímají pět P. Ve svazku vzniklém pouze z naší touhy po dětské jistotě a bezpečí jsme na partnerovi-rodiči závislí. Tím je ovlivněna naše schopnost zdravě důvěřovat: Partnerovi, jenž je v roli rodiče, věříme bezvýhradně a slepě. Často pak zůstáváme v pozici závislého v nezdravém vztahu bez možnosti se vnitřně rozvíjet.

 

Od rodičů se očekává, že v rané fázi našeho života vyplní sto procent našich potřeb, včetně pocitu bezpčí a jistoty. V dospělosti se učíme vyplňovat své potřeby prostřednictvím vlastních vnitřních zdrojů, přátel, rodiny, zvířecích miláčků, kariéry, duchovních praktik, přírody a všeho, co nás napadne. Nespoléháme pak v této otázce na partnera nebo jakoukoli jinou osobu z více než pětadvaceti procent - a to se týká i pocitu bezpečí a jistoty. 

Jsme-li ve vztahu v pozici dítěte, žádáme od partnera mnohem víc. To je jeden z důvodů, proč potom zaměňujeme emocionální potřeby se základními potřebami přežití. Vysvětluje se tím také situace, kdy se partner po ukončení vztahu pokusí o sebevraždu. Kdosi nám krutě oderve naše citové bohatství a my si připadáme prázdní a okradení, protože naše vnitřní zdroje, z nichž bychom mohli čerpat, jsou nedostatečné. Zdá se nám, že bez partnera po svém boku nebudeme nic. Cítíme absolutní prázdnotu, jako by se v našich útrobách rozestoupila obrovská propast. Nenaučili jsme se bohužel spoléhat sami na sebe, opírali jsme se pouze o partnera. Ve chvíli, kdy nás partner opustí, obrací se naše závislost proti nám. Nikdo nežije proto, aby čerpal jen z jediného zdroje. Proto si připadáme vykořenění jako pírko zmítané větrem. Žili jsme v iluzi a nyní nemůžeme najít směr. 

 

Závěrem lze říci, že pocit bezpečí a jistoty je součástí každého mezilidského vztahu, ale jen součástí zcela elementární. Druhá a převažující potřeba je potřeba vzájemné lásky a osobního naplnění, které se projevují pěti P (pozornost, přijímání, porozumění, přízeň a podpora). Pokud si pět P spojujeme se zklamáním, jež jsme zažili v nejranějších vztazích, budeme mít později s důvěřováním potíže. Nazvěme tyto "potíže" pravým jménem: strach. Strach v intimních vztazích není strachem z blízkosti, ale ze zklamání, které podle nás bude následovat poté, co se k něčemu zavážeme - neboť už jsme se kdysi spálili a teď jsme opatrní. Z bolesti a zrady se však můžeme vzpamatovat a můžeme přitom ještě i vyrůst. 

 

Naše pošramocená historie důvěry - a představy, které jsme si na jejím základě vytvořili - nás dlouhodobě ovlivňuje. Všechna setkání, do nichž jsme vkládali naděje a jež skončila tak, že nás dotyčný opustil, nám stále otravují srdce. Představa, že se opět vydáme napospas zradě nebo odmítnutí, nás vyčerpává a odrazuje. Minulost nás pronásleduje a bere nám sebejistotu - nevěříme, že bychom mohli být dlouhodobě milováni. Je to pochopitelná reakce nás lidských bytostí, kterým záleží na tom, co si ostatní myslí a jak se chovají, nemáme se tedy za co stydět. Jak postupně dospíváme, na názorech cizích lidí nám záleží čím dál méně, protože naše vnitřní zdroje je zastíní. Už nás myšlenky ostatních tolik neznepokojují. Staráme se o vlastní osobní integritu a pěstujeme si milující vlídnost, s níž se k ostatním obracíme. Pozvolna se naučíme dělat si ze zklamání menší hlavu, čímž se zvyšuje naše sebedůvěra, a to je povzbudivé a důležitější, než jestli o nás má někdo jiný zájem. Mění se celá naše osobnost a stáváme se paradoxně pro ostatní přitažlivější, zejména pro zdravé jedince. Potom si můžeme - představte si to! - dokonce sami vybrat partnera a nečekat, až si někdo vybere nás.

 

Kýženého stavu lze dosáhnout jen dvěma způsoby. Zaprvé, jak bylo řečeno, je třeba vybudovat si vlastní vnitřní zdroje, abychom pocit bezpečí a jistoty spolehlivě nacházeli sami v sobě. Máme-li vnitřní zdroje, pohlížíme na druhého spíše s touhou po spojení než s hladovou potřebou. Zadruhé musíme říct absolutní a nepodmíněné ano lidskému chování a rozmarům, aby v nás už nebudily hrůzu a výčitky, ale pochopení, či dokonce pobavený úsměv.


* * *

- z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo

 

Převzato z: https://andelskydenik.blogspot.cz