SOUČASNOST VERSUS OSOBNĚ - DUCHOVNÍ RŮST



Mnozí lidé, kteří nastupují na cestu osobně-duchovního růstu tak činí z vnitřního popudu nejasné potřeby, na níž ve vnějším světě nelze nalézt tzv. logické odpovědi. Cítí neurčitou, ale intenzivnípotřebu nalézt sebe sama, nalézt skutečný smysl svého života, změnit svůj postoj ve vztahu k jiným lidem – zkráceně řečeno: hledají hlubší smysl pro vše, co žijí. Kdesi hluboko v sobě vnímají potřebu najít ve svém životě cestu k vnitřnímu naplnění, ke skutečnější a současně trvalejší radosti ze života.

Ti, kteří již určitý kousek této cesty ušli, už dokonce tuší, že jejich život skrývá nádherné tajemství. Ví, že povede-li se jim toto tajemství odhalit, proniknou do nového a širšího rozměru prožívání bytí.

Co je tedy ukryto za oním prvotním popudem nastoupit na cestu osobního i duchovního růstu?

Za všemi variacemi a jedinečnostmi nás všech se často skrývá a převládá touha po lásce. A už je to tu zase, říkáte si. Zase ta láska… Ovšem zde se jedná o lásku duchovní, která je oním proudem života v nás, energií života, která byla často zablokovaná, uzavřená prožitím traumat, bolestí a smutků, neboli těžkých zkušeností vědomých i těch nevědomých. Najít cestu k lásce, je nalezením cesty k sobě, to jest ke své skutečné identitě. Znamená to též uzdravení našeho vztahu k životu, k Nejvyššímu Zdroji. Znamená to také naše skutečné oživení. Ano, toto je naše skutečná touha – prvotní a jediná – oživit sebe sama, své skutečné Jáství, a to tím, že nalezneme spojení s prvotní esencí života v nás, s naší vnitřní esencí - individualizovanou Já Jsem Přítomnosti.

Jenže, jak se do této fáze dostat? Jak oživit sebe a svůj život čistým světlem lásky, která v nás již vlastně je? Znamená to projít krůček po krůčku vrstvami, které nám bránily a brání ve spatření tohoto jasu, této radosti, této živoucnosti, této esence lásky Nejvyššího Zdroje, jež v sobě máme. A cesta to je leckdy velmi nelehká – vyžaduje úsilí, vytrvalost ale především víru.

Co je skutečnou motivací na této naší cestě? Je to právě naše duchovní touha po oné čiré esenci lásky a života. Pokud jsme ji alespoň na pár chvil během meditace, kontemplace či jiného jedinečného zážitku již okusili, zažili či jen letmo zahlédli, již se nespokojíme s běžným pojetím života a světa, chceme víc… a toto víc není něco, co nám může nabídnout vnější svět, společnost, úspěch, výše konta, nebo cokoliv příjemného v pozemských radovánkách. Je to něco, co dává všemu nový rozměr, smysl i krásu. Je to něco, co je tak jedinečné, že ten kdo toto zažil ví, o čem je zde řeč. Patříte-li mezi tyto šťastlivce, ale třeba nyní zažíváte těžké chvíle, to, co vám může pomoci, je připomenutí a naladění se na svou prvotní niternou duchovní touhu... ale pak musí následovat pevné usilování a činy.

Čím jsou tyto činy a úsilí? Jsou právě podstatou oné síly jít vytrvale a neochvějně dále, odhodlaně odkrývat a odstraňovat další nánosy, které nám brání na naší cestě ke světlu lásky naší vnitřní životní esence - Já Jsem Přítomnosti. Konkrétně to tedy představuje každodenní úsilí meditace, kontemplace i koncentrace.

A právě v tomto bodu to mnozí vzdávají. Řeknou si: „Jak bych měl/a najít čas na meditaci, duchovní cvičení a četbu, v tomto uspěchaném a povinnostmi přeplněném světě?“ Velmi malé je jejich úsilí a velmi malá je jejich prvotní touha. Nechají se pak často zlákat falešnými směry, slibujícími okamžité otevření vědomí, bez bolesti a práce, a především bez nutnosti každodenní práce na sobě. Anebo jsou tací, jenž si myslí, že si stačí přečíst knihu, či absolvovat jeden seminář, a na sobě již nijak nepracovat, a vše půjde samo. V tomto světě to takto opravdu nefunguje, a i kdybychom mluvili o případu probuzení avatara, i ten musí- v rámci udržení čistoty a výše svého energetického pole v této fyzické realitě - pravidelně meditovat, očišťovat se – neboť zde žije obklopen nečistým kolektivním nevědomím. A ať již se nám to líbí či nikoliv, přijímáme určité otisky do svého energetického pole, a energeticko-duchovně se nečistit, znamená nechat se tímto ovlivnit, a ztratit kontakt sám se sebou – se světlem své vnitřní božské esence – tím „Já Jsem“.

Nemít čas na meditaci a každodenní duchovní práci na sobě je pouhá lenost či výmluva, anebo nerespektování a neúcta ke světlu v sobě samotném. Je to jako bychom se vymlouvali že nemáme čas jíst, či čas se umýt. Jsou to všechno společností uznávány skutečné potřeby, bez nichž bychom zde nemohli existovat, ale stejně tak a ba i ještě více bychom měli mít potřebu osobně-duchovního růstu – potřebu, která souvisí s naší nejniternější touhou - s voláním po lásce a znovu-sjednocením se svou vnitřní životní jiskrou, jež je součástí oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje.

MIROSLAVA SOUKUPOVÁ

***

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím autorky Mgr. Miroslavy Soukupové a majitele těchto webových stánek, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na
 https://www.reiki-centrumpraha.cz/) 10. 4. 14d je připojen aktivní odkaz na https://www.reiki-centrumpraha.cz/) 23. 4. 2014