Archetyp Velké Matky

 

 

Velká Matka představuje vzácný archetyp, jenž dnes neznáme v jeho prapůvodní, celistvé, čisté a – řekněme si to na rovinu – v jakékoli epoše velice žádoucí podobě se vším svým nedozírným množstvím aspektů. Případně ho ve svých životech neumíme prosadit a aplikovat. Patří k němu kosmické a nadpřirozené řády, ale také svět zvířat stejně, jako cyklický svět vegetace a záhad úrodnosti země, která mění smrt v život. Tento archetyp je Cestou a Řádem přírody, základním principem, jenž řídí chod života. Nemůžeme ho zařadit k těm, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty našeho světa. Je spíše ze skupiny archetypů symbolizujících střed světa – archetypem Velké Matky. Některé jeho polohy, úrovně a dílčí části jsou nám ještě i v naší uspěchané současnosti důvěrně blízké. Celek nám však jaksi v průběhu dějin psaných rukou člověka unikl. Lépe řečeno, úspěšně jsme ho potlačili a dostali do nepříjemně defensivního položení. Z posvátné, nedotknutelné brány, kterou všichni vcházíme do života na kosmickém tělesu zvaném Země, byla proměnou poměrů a podmínek, s nástupem nového modelu světa, učiněna podlaha, po které může kdokoli šlapat. Je sice také pravdou, že se někdy stávala vysokým stropem posetým zlatými hvězdičkami, k němuž se vzhlíželo s bázní a úctou. To je však ještě i v moderní přítomnosti alternativa, která je spíše zvláštností a výjimkou, vyhrazenou ojedinělým zasvěcencům, snílkům, básníkům či jiným umělcům. Podle mínění některých jedinců anebo i celých seskupení jedinců dokonce slabochům.

 

Smysl celé existence člověka na této planetě začal postupně – s technickým rozvojem a mechanistickými pokroky týkajícími se běžného, každodenního života, ale i s následnými prudkými společenskými a kulturními změnami – spočívat pouze v dokonalém hraní a sehrání i prožití jeho sociální role v společnosti. Žen se to týkalo mnohonásobně výrazněji než mužů. Nakonec to dospělo tak daleko, že už neřešíme otázky všelidské, ale lidské a ženské. Přestali jsme vnímat ženství jako historickou sílu – rovnocennou historickou sílu. Právě naopak: sílu ženy jsme potlačili (nejraději by jsme ji docela vymítili), vytlačili kamsi na okraj, kde živoří a z času na čas se domáhá svých ztracených práv. Z humánních, lineárních, nedominantních „mateřských“ neboli „partnerských“ kultur jsme učinili – s báječně fungující lstivostí – „matriarchát“. A pak už stačilo trochu ho okořenit různými smyšlenkami a účinnými polopravdami, které vyvolávají nechuť a strach z neznámého, pohlcujícího. Ze skutečného dědictví Velké Matky jsme uměle vytvořili dědictví utajené, leckdy jenom šeptané, někdy dokonce nežádané a zapovězené.

 

Klíčový moment našeho ztraceného duchovného dědictví – kterým bylo poznání, že my sami jsme také neoddělitelnou součástí velkého tajemství života a smrti a že je proto žádoucí přistupovat k veškeré přírodě s úctou – byl prohlášen za tmářskou, zaostalou a primitivní doktrínu. Cyklickou jednotu přírody a harmonii sfér smě zpitvořili do obrazu principu něčeho nezvládnutelného, principu hodného přemožení, zneuctění a pokoření. Příchylná láska k životu a k přírodě se časem transformovala v nepřirozenou a téměř výlučnou orientaci na otázky obávaného zániku těla či hmoty a – smrti. Natolik obávaných, že byly posvěceny a vyzdviženy výše, jako plnokrevný život sám. Z radostného mystéria zrození, regenerace a znovuzrození se – nikoli však najednou – stávala a nakonec i stala nečistá záležitost, na kterou se pohlíželo jako na zdroj utrpení a bolesti. A tak se též přihodilo, že svět Velké Bohyně nebo Velkých Bohyň se rozpadl a zanikl. Dodnes nebyl obnoven. Kdyby vás zasvrbělo na jazyku, že alespoň v tzv. „západní kultuře“ je postavení ženy – jako jeden z aspektů a důkazů existence stále platného principu Velké Bohyně – již nanovo vybudováno a povýšeno na své důstojné místo, patrně jste se nikdy hlouběji nezamysleli nad následky hnutí feminizmu a bombasticky, halasně propagovaných „ženských“ práv. Ve společnosti a v kultuře, v níž jsou práva i povinnosti všech stejná, nemusí být hlasně prohlašována, zdůrazňována a prosazována práva jedné z jejich skupin.Mimochodem, feminismus přišel vhod jako geniální pomůcka a zatím jediná účinná zbraň proti skutečnému ženství. Vždyť výraz „rovnostářská společenská kultura“ se dnes pojímá téměř jako invektiva! A přitom je to jeden z epiteton, jež se používají v souvislosti s matrilineárními kulturami, kulturami mírumilovnými a uměnímilovnými. V nich měla své právoplatné a nezastupitelné místo Bohyně-stvořitelka, dárkyně života každého z nás.

 

Mužský princip hrál svou nezanedbatelnou a podstatnou roli také v ideologiích partnerských (nesprávně a demagogicky nazývaných matriarchální) společností. Ženský princip byl prvotním symbolem zázraku života. Přitom však v rozporu s naší zkušeností převládajícího principu vertikálního, vládl v dobách vlády Velké Bohyně spíše princip horizontální, jenž zdůrazňoval rovnocenné postavení a existenci principu mužského i ženského.

 

Kdysi nesli ženy i muži, a dokonce i „dorost“, společně odpovědnost za zachování své kultury. Všichni podle svých schopností a své zralosti. Každý člen takového společenství se mohl vyvíjet a vyvinout v plnohodnotnou lidskou bytost. Specializací osobního zaměření a profesionálních zručností došlo k tomu, že se pomalu z plnohodnotné, komplementární osobnosti stávala jenom část člověka – v širším kontextu jeho komunity a později i komunity celosvětové. Z jednotlivce přestal být rovnoprávný, rovnocenný a samostatný člen společnosti, proměnil se v pouhý účel svého vlastního bytí. A to nakonec tak úzkoprsý a úzce na sebe zaměřený, že si přestal uvědomovat svůj vztah k okolí a k tajuplnému, denními drobnými zázraky naplněnému světu, který je jedním z hájemství archetypu Velké Matky. Zapomněl však nejenom na nezbytnost kontaktu s prostředím, které je mu kolébkou i hrobem. Vytěsnil i naléhavost důležitosti tohoto vztahu. S ním společně odešli do „ilegality“ (ze které jako z každé ilegality vystrkovali růžky) i mír, ženská tvořivost, životodární moc Bohyně, magická autorita ženství, ženská moudrost a výšiny ducha mimo rozum, rozvaha, ženská forma lásky, štědrosti, starostlivosti a výchovy, chápaní Velké Matky jako zdroje a obnovitelky života. Na okraj individuálního i kolektivního vědomí bylo vytlačeno také uvědomění si posvátného tajemství a praktické důležitosti faktu, že život se rodí z těla ženy. Někam do nenávratna zmizela zjevná úcta a údiv nad velkým zázrakem našeho lidského bytí, zázrakem stvoření a zrození. Z velkého archetypu zůstali jenom fragmenty. Avšak podobně jako v mýtu o Pandořině skřínce vyletěli do světa a na jeho pronikavé – v posledním období občas dokonce ničivé a zdraví nebezpečné – světlo jeho negativnější stránky. Původní atributy a vlastnosti Bohyně byly odsouvány a nezřídka transformovány až do svého nejkrajnějšího extrému (vzpomeňme pouze „hony na čarodějnice).

 

Za normu mezilidských vztahů byla vyhlášena dosud platná mužská nadvláda a převaha. A v téže chvíli přestal být praobraz mateřské Bohyně naplněním archetypu, který v sobě prokazatelně zahrnuje materiál vědomé skutečnosti.

 

Se ztrátou svého rovnocenného místa po boku muže – které však v žádném případě neznamená touhu vyrovnat se mu ve všem a ještě navíc hrát i svou vlastní roli – se žena stala „neviditelnou“. V neviditelné, do ústraní popostrčené a svou ponížeností nedůstojné, se proměnilo i místo ženy v společnosti. Z uctívané dárkyně života a ochránkyně se zvrhla v bezděčnou rodičku potomků a následníků. Co však s jejím „zneviditelněním“ vzrostlo, byla rovněž neviditelná moc matky nad jejími dětmi. Moc tak intenzivní, že působila i v případě, když matka vůbec nebyla – a není – přítomna! Protože i její nepřítomnost, nedostatek její něžné starostlivosti a absence potřebné kvantity mateřské lásky se v izolaci rodiny uprostřed široké, ale odcizené společenské struktury stali netušenou a nebezpečnou léčkou. Především muži – i když to přirozeně platí i o potomcích ženského pohlaví – někdy bojovali a bojují po celý svůj život s pastí citové nouze. Pokoušejí se vymanit z neviditelné jemné sítě, kterou kolem nich spřádali svým vlivem jejich matky. Konec-konců, jednou z podob Velké Matky a Velké Bohyně byla přadlena a tkadlena.

 

Vzdát se moci je projevem pohodlnosti. Proč? Moc nese sebou obrovskou zodpovědnost. Mateřská bohyně ani její lidské následovnice pohodlné nejsou. Přesunuli pouze svou moc do temných zákoutí duše a srdce. Vytěsněné a potlačené děsivé či bolestné zážitky z dětství, anebo pouze děsivé a bolestné vzpomínky na něco, co možná existuje jenom v našich představách, vždy poznamenají život člověka. Pokud je nevynese na světlo pravdy, porozumění a odpuštění, vracejí se k němu v různých podobách a v rozličných situacích. Proměňují se v jeho osud, především když si ho nechá potlačenými obsahy své psýché vytrhnout z rukou. V osud, jež nespřádá na svém kolovrátku zapuzená Velká Bohyně a Velká Matka, ale Velká Služebnice.

 

Citová podpora a něha nabývá u nové formy, do níž byly matky vtěsnány, leckdy zcela jiný ráz. V panické snaze uchránit svou již natolik omezenou, ale ještě stále nenahraditelnou pozici, změnili matky, manželky, milenky a sestry atributy své ženské lásky v citové vydírání. Matka jako dárkyně všeho dobra – v negativním či negativně chápaném případě všeho anebo téměř všeho zla – získala úporností svých snah přece jenom svůj prostor. A to právě v síti tajemných vzpomínek na věk dětství, který rozhoduje o vývoji jednotlivce, způsobu jeho prožívání, cítění a fungovaní. Někdy až do pozdního stáří. I tahle zbraň se však stala nástrojem, kterým nakonec střádá ten, kdož jej používá. Obrátila se proti ní, proti matce jako takové: nezměrné davy životních ztroskotanců, nespokojenců se svou životní dráhou, svými vztahy a získaným postem, si v neschopnosti postavit se na vlastní nohy a převzít odpovědnost za svůj vlastní život, z ní udělali vděčný terč a příčinu svých nezdarů. Netvrdím však, že vždycky bez jejího přičinění. Každá matka důvěrně zná temnotu, ze které se všechno rodí a ve které vše odpočívá – anebo nakonec spočine. Nemusíme však z pocity křivdy umřít, dokonce ani jenom s nimi zestárnout. I role matky v našich pozemských životech je v našich kosmicky magických rukou. Snad by postačilo vrátit matce i Velké Matce její místo v našich srdcích. Jelikož vnitřní skutečnost je stejně důležitá a stejně pravdivá, jako ta vnější. A přes vnitřní skutečnost můžeme nejenom změnit, ale také přemoci skutečnost vnější. Pokud nevyvedeme své temné pudy, temné vzpomínky, bolestné zážitky, výčitky svědomí, pocity viny a ukřivdění na denní světlo, do reflektorů poznání, nikdy se nezbavíme závislosti, křečovitosti, zatrpklosti a často také nepřiznaného zoufalství.

 

Judita Peschlová

 

Prevzato z: https://www.2012rok.sk