Síla lidských slov - autor Jan Menděl

https://cestakduze.webnode.cz/_files/200007483-ba847bb7de/srdcekvetinlaska.jpg

 Poslední dobou slýchám čím dál tím častěji jednu ne zcela pravdivou a značně překroucenou teorii, která se za poslední desetiletí vkradla do učení o pozitivním myšlení a poměrně úspěšně se tam zabydlela. Jedná se o domněnku, že všechna naše přání a takzvané afirmace musí být pronášeny pouze a jenom v přítomném čase a kladném tvaru, jinak nebudou fungovat anebo, o co hůř, budou působit protichůdně našemu přání.

 

Určitě jste už tolikrát někoho slyšeli říct: „Nesmíš říkat, že všechno BUDE dobré, protože Vesmír se pak postará o to, že se tvoje přání udrží navždy v budoucnosti a nikdy se ti nesplní.“ Nebo „Já tu novou práci hrozně moc chci! - Nesmíš říkáš, že jí chceš, protože tím jenom posiluješ fakt, že jí chceš, ale ne, že jí dostaneš. Musíš říkat - Mám novou práci.“ Za úplnou višničku na tomto bludném dortu považuji tvrzení typu „Když říkáš, že nebudeš kouřit, Vesmír slyší jenom -budeš kouřit- a udělá všechno proto, abys dál kouřil.“

Podívejme se teď chvíli na to, s jakou silou tu vlastně máme dočinění, jakého činitele se tu snažíme ovlivnit, aby splnil naše přání nebo nám pomohl překonat ten či onen problém. Ať už tomu jedni říkají vesmír, druzí bůh a třetí podvědomí, snažíme se tu ovlivnit lidského ducha, základ nás samotných, naši nejsilnější a jedinou trvalou podstatu. Lidský duch je boží článek, je spojen s celým vesmírem a působí převážně v podvědomí. Za zavřenými dveřmi našeho ducha se skrývá vševidoucnost, vševědoucnost a všemohoucnost. Poznání našeho pravého základu, tedy našeho ducha, a jeho ovládnutí je ultimátní cíl naší existence na Zemi.

Již 15 let se intenzivně věnuji duchovním naukám a jako všichni hledající se snažím dopídit pravdy. Za tu dobu mi prošla pod rukama pěkná řádka knih a moje teorie o životě a fungování duchovního světa se nesčetněkrát musely změnit nebo upravit, jak jsem zkoušel jeden či druhý přístup a zjišťoval, že něco vůbec nefunguje, něco funguje napůl a něco funguje někdy úžasně a jindy vůbec. I já jsem hned na začátku podlehl klamu, že nikdy nesmím říkat nic v negativním tvaru nebo v budoucím čase a postupně jsem se přistihl, že při vyjadřování přání mám víc návodů na to, co všechno nesmím, než jak to mám efektivně udělat. Díky mnoha dezinformacím v mnoha knihách jsem na čas ztratil takovou tu dětskou otevřenost vůči modlitbám, neustále si lámal hlavu nad tím, jak něco říct tak, aby to splnilo všechna „pravidla“ pozitivního myšlení a zároveň to znělo tak, abych se s tím mohl vnitřně ztotožnit a hlavně abych tomu také mohl zcela věřit. Stejně jako mnoho jiných jsem se tak zapletl do této pavučiny pravidel a novodobých přikázání, že jsem si nakonec radši už nic nepřál ze strachu, aby se mi ještě nepřihodil opak toho, co jsem chtěl.

I když stále neznám odpověď na tolik otázek a nedosáhl jsem takové duchovní výšky, jaké bych si přál, z vlastní praxe jsem neomylně pochopil několik věcí, o které bych se s vámi rád podělil.

  1. Bůh/Vesmír/Podvědomí/Lidský duch není žádný laciný blbeček, kterého bychom mohli ošálit tím, že na něj půjdeme od lesa! 
    Představa, že ve větě „já nechci“ slyší jenom „já chci“, že na budoucí čas nereaguje a že věta „já chci“ jenom utvrzuje naše chtění, nikoli předmět našeho přání, je vážná urážka této vševědoucí Inteligence, Božské Prozřetelnosti, která v nás operuje, a každý, kdo něco takového tvrdí, to tvrdí jenom proto, že si to někde přečetl nebo slyšel. K tomuto závěru nemůže dojít žádný člověk svojí vlastní poctivou a upřímnou praxí! Hádám, že tenhle blud kolem správné gramatiky přání vznikl z pravdivého tvrzení, že čemu odporujeme, to narůstá. (Jak je v angličtině krásně vyjádřeno rčením What you resist, persists.) Samozřejmě, pokud denodenně myslím se strachem na to, že se nechci vybourat, nechci vybourat a nechci vybourat, pak se pravděpodobně dřív nebo později vybourám. Není to ale proboha slovíčkem „nechci“! Je to tím, že pokud něco vášnivě odmítáme a zapáleně proti tomu bojujeme, soustředíme veškerou svou duchovní energii na to negativní místo toho, abychom si v klidu opakovali, že jsme v bezpečí. Naše myšlenky jsou zaměstnané obávanou představou nehody místo toho, aby posilovaly naši představu o dokonalém bezpečí. Znovu zde musím zdůraznit, není to tím, co říkáme, ale co cítíme a na co se zaměřujeme, s jazykem to nemá až tak moc společného. Na druhou stranu zažili jste někdy sílu, kterou má rázně vyslovená věta „Já nechci!“ Holka se pokouší pozvat kluka na rande a ten se pořád vykrucuje a vymlouvá a ona do něj pořád šije a šije a při každé další možné příležitosti to zkusí znovu, až mu jednou dojde trpělivost a zlostně na ní od srdce vychrlí větu „Já nechci!“ Síla těchto slov na ní (a kohokoliv jiného) působí jako tlaková vlna, která odhodí všechno, co jí stojí v cestě. Nebo jiný příklad: kdyby se kdysi silný, nyní odnaučený alkoholik bál vyslovit negativní větu „já nechci!“ pokaždé, když byl konfrontován s nabídkou alkoholu, nikdy by se z alkoholu nevyhrabal. V světském i duchovním životě jsme často postaveni do situace, kdy musíme uplatnit svou vůli, a v mnoha takovýchto případech je naše vůle gramaticky negativní, ale jakou to proboha hraje roli? Z oblasti pozitivního myšlení se totiž bohužel jako z mnoha jiných oblastí pomalu ale jistě vytratil zdravý rozum. Dám vám ještě jeden příklad z vlastní praxe. Několik let jsem dělal aktivně hypnózu, ale ne to, čemu se dnes říká hypnóza a v podstatě se mluví o nějaké vedené imaginaci nebo jemném meditačním stavu, mluvím o té v pravém slova smyslu hluboké hypnóze, ve které o sobě hypnotizovaný neví, a přesto reaguje, mluví a vykonává pokyny, které mu hypnotizér dává. Samozřejmě tu nechci rozebírat etické nebo duchovní úskalí hypnózy, jde mi o to, že v hluboké hypnóze se člověk opravdu přiblíží k podstatě lidského ducha tak blízko, až jde z toho mráz po zádech. V tomto stavu lidský duch přejímá sugesce úplně stejně tak, jak jsme zvyklí z běžného života, je mu úplně jedno, jestli jde o větu zápornou nebo o budoucí čas, vše provede tak, jak mu bylo zadáno. Tak například jedna z mých oblíbených „her“ spočívala v tom, že pokud hypnotickému sezení přihlíželi ještě jiní (bdělí) lidé, dal jsem zhypnotizovanému pokyn, že až otevře oči, neuvidí kromě mě nikoho jiného, pouze mě! Když pak médium otevřelo oči a rozhlédlo se po pokoji, vidělo pouze mě. Pak stačilo, aby jedna z dalších osob, která byla přítomna, zvedla nějaký předmět do vzduchu před zrakem média, a to začalo s otevřenou pusou hlásit, že v pokoji se vznáší např. kniha. Ta kniha se přirozeně nevznášela, ale médium NEVIDĚLO osobu, která knihu držela. Co ovlivnilo jejího ducha natolik, že fyzicky přestalo vidět něco nebo někoho, kdo v pokoji byl? Byl to můj hypnotický příkaz, aby N E V I D Ě L A. Nechci tu plést jablka a hrušky dohromady a spojovat pozitivní myšlení s hypnózu, chci jen vyzdvihnout fakt, že při pozitivním myšlení, meditaci, modlitbě či afirmování jednáme vždy s naším duchem a jeho nekonečnou mocí, jemu se snažíme předat naše přání, naši vůli a k tomuto účelu nepotřebujeme žádné triky ani fígle, neboť inteligence našeho ducha bezmezně přesahuje krátkozraký rozum naší mysli, nebudeme ho tedy urážet a řekneme jasně a normálně, co chceme, oč žádáme, a to způsobem, který je v nám v danou chvíli nejpříjemnější a nejpřirozenější! 
      

  2. Afirmace do budoucnosti mají neuvěřitelnou léčivou sílu! 
    Pokud jste se někdy ocitli v opravdu těžké situaci, kdy její závažnost je tak velká, že fyzicky pociťujete ten nepříjemný tlak v břiše či na hrudi, moc dobře víte, že pozitivní tvrzení vyvracející realitu přítomnosti vás po chvilce opakování v lepším případě rozzuří nebo v horším případě ještě prohloubí vaše zoufalství. Jediná věc, která vám v tuto chvíli pomůže se uklidnit a častokrát i zázračně najít vhodné řešení, je pozitivní tvrzení do budoucnosti, které nikterak neodporuje vašemu rozumu, a přesto otevírá bránu kladnému vyřešení. Samozřejmě i zde znovu uplatňujeme zdravý rozum, a proto žádné pravidlo nebere rigidně, ale ohneme ho podle potřeb situace, jinými slovy, říkejte si cokoliv vás uklidní a zažehne ve vašem nitru naději a víru v uzdravení situace. Mně se nesčetněkrát vždy a zcela osvědčilo tvrzení „Všechno dobře dopadne. Všechno se skvěle a v klidu vyřeší.“ Pokud tohle ve chvíli největšího zoufalství budete opakovat stále dokola, za chvíli se uklidníte a za další chvíli se vaše mysl tak vyrovná, že většinou na určitou dobu na „životně důležitý problém“ zcela zapomene. Když se pak vtíravé myšlenky znovu objeví, odeženete je takovýmto tvrzením, znovu a znovu, dokud úplně nezeslábnou. Moje zkušenost je taková, že řešení, která vždy přijdou, mi vezmou dech a já si znovu musím přiznat, jak zbytečné je se dopředu trápit a jak nikdy nevím, odkud může přijít pomoc. Samozřejmě, pokud je někdo zažraný pesimista, jehož životní přesvědčení je, že celý svět je proti němu a jeho problémy jsou největší na světě a hlavně neřešitelné, tak ani jemu tato metoda nepomůže, ale takový člověk pravděpodobně ani nedojde až na tuhle stránku mého článku

V dnešní době, i po všech těch mnoha letech duchovního obrození, stále ještě stoupá a graduje příval duchovní literatury a duchovních učitelů. I když je mi to líto, s politováním pozoruji a vidím, že většina této literatury a těchto novodobých učitelů je pouze nafouklá bublina obsahující málo kvality a hloubky. Každý druhý „duchovní“ člověk pořádá semináře, přednášky, aspiruje na psaní knih a nabízí poradenské služby překypující exoticky zvučnými jmény přístupů a metod, které vyřeší všechny vaše problémy a uzdraví všechny vaše nemoci. I když většina těchto lidí myslí upřímně to, co dělá, není jejich duchovní pokročilost o mnoho vyšší než vaše, ne-li častokrát nižší, a jejich metody a postupy se málokdy opírají o vlastní praxi, nýbrž jsou křehkou konstrukcí vystavěnou na základě relativně širokých, bohužel však především teoretických znalostí.

Pozitivní myšlení je neodmyslitelným prvkem duchovního života. Každý velký duchovní učitel oplýval pozitivitou, optimismem a smyslem pro humor. Pesimistická mysl se v žádné životní oblasti nedostane daleko, v duchovnu už pak teprve ne. Buďme pozitivní, dívejme se s odvahou a radostí do budoucnosti, bojujme proti svým stínům a slabostem, a učme se ze svých každodenních zkušeností o tom, jak prakticky využít síly našeho ducha v materiálním životěZachovejme si ale u toho zdravý selský rozum, nevěřme všemu, co vidíme a slyšíme, a hlavně se nebojme vlastního stínu. Nebojme se prosit, modlit se a přát si, nebojme se říkat ano ani ne, buďme spontánní a řiďme se svým instinktem, a hlavně opírejme se o vlastní zkušenosti, ty zkoumejme a z těch vyvozujme závěry! Pokud tak budeme žít a učit se, budeme všichni schopni pomoct těm, kteří procházejí fází, kterou my už jsme prošli, a zároveň budeme moc věřit i v to, že najdeme lidi, kteří už prošli fází, kterou právě procházíme! Pak budeme žít ve světě, kde jsme všichni žáci a všichni učitelé, a ne ve světě, kde je víc terapeutů než pacientů!

Rád bych se ještě zaměřil na jeden z oblíbených bludů pozitivního myšlení, a sice na chtění a jeho vyjadřování. Věta „Já chci“ je jedna z nejmocnějších manter ve vesmíru. Vyjadřuje lidskou vůli tím nejjasnějším a nejčistším způsobem. Každý lidský čin, velký či malý, byl zažehnut myšlenkou či slovy JÁ CHCI a podle síly vůle a chtění pak tato energie šla svou cestou, a buď časem zeslábla až vyprchala nebo se udržela a ve svém průběhu ještě zesilovala.

 

Nesčetněkrát ovšem slyšel a četl poučení se zdviženým prstem, která praví: Nesmíš říkat „Já chci“, protože Vesmír se postará o to, že budeš jenom chtít, chtít a chtít.

Několik let jsem měl období, ve kterém jsem podlehl tomuto bludu a skutečně jsem se bál něco chtít. Vždycky jsem v duchu říkal - nesmíš chtít, musíš to formulovat jinak. Až po několika letech jsem najednou dostal záblesk a uvědomil si, jak směšným a absurdním způsobem jsem bránil své přirozené osobnosti ve volném projevu tím, že jsem si postupně zakázal něco chtít! Najednou se mi vybavily důležité momenty mého života a věci, kterých jsem kdy dokázal. Uvědomil jsem si, že u všech těch věcí jsem to dokázal proto, protože jsem to strašně moc chtěl a moje chtění bylo samozápalným palivem, které mě hnalo kupředu, dávalo sílu vytrvat a konečně i pomohlo přitáhnout kýžený úspěch. V tomto okamžiku malého osvícení jsem si musel poklepat na čelo a vysmát se sám sobě - jak sis vůbec mohl zakázat něco chtít? Není to snad chtění, které formuje naše volby, naše preference, naši osobnost? I když je dneska v módě zavrhovat jakékoliv chtění na základě budhistických a zenových filozofií, které mají své opodstatnění, ale jejich vztah k chtění je značně odlišný od toho, v jakém ho zakazují učitelé pozitivního myšlení a samopomoci, je to pořád lidská vůle, která se promítá skrze naše chtění, a ta formuje celý náš svět! Úspěšní lidé jsou většinou ti, kteří se vůbec nebojí vyjádřit jasně, co chtějí. Dítě, které je nezatížené teoriemi o pozitivním myšlení a dosahování cílu, prostě natáhne ruce a zakřičí „já to chci!“ Není to snad ta slavná věta z Bible, která říká „Proste a bude vám dáno“? Ó pozor, já prosit nemůžu, to bych totiž musel říct, já chci, a to nesmím, protože moje podvědomí je natvrdlé a nepochopilo to. Nesmíme se bát chtít! Ani se to nesmíme bát říct. Je to naše přirozenost. Pokud se budeme bát, budeme to v sobě potlačovat, a cokoliv je potlačeno, shnije, zkazí se a jednou bouchne a udělá paseku.

Jenže to, co chceme, vychází většinou z hlubin naší duše a tu, jak víme, jen tak neošálíme. Proto je nesmysl vzít si z nudy katalog a říct si: hmmm, tak co teda chci? Tak já chci tohle.Naše přání nás musí spalovat, abychom něčeho dosáhli, musí být naše touha po tom tak silná a intenzivní, že už není prostor na pochybnosti, váhání nebo strach, opravdová vůle spálí všechny překážky, které jí stojí v cestě. To, jestli je pro nás předmět našeho přání dobrý nebo špatný, je další otázka, ale pokud je naše touha po něm dostatečně silná, dosáhneme toho vždy, dříve či později, a všichni znají nějaký příklad ze svého vlastního života nebo života druhých, který to dokazuje. Na sobě a svém životě jsem vypozoroval dva druhy chtění. Ten první druh je takový, který závisí jenom na nás, který je jenom v našich rukou, většinou se týká toho, jak se chceme změnit, něco se naučit, zhubnout atd. Tento druh je trošku snažší, protože jsme to pouze my, na kterých musíme uplatit svou vůli. U tohoto bodu musím uvést jednu svou osobní zkušenost. Před mnoha lety jsem zažehnul touhou naučit se anglicky. I když u toho bylo několik spouštěčů, které daly impulz vzniknout této touze, musela nějak vzejít z hlubin mého nitra - jak a proč mi zůstane asi navždy záhadou, nicméně i když jsem v té době platil ve škole za jazykově podprůměrného a daleko od nadaného, moje chtění se rozžehlo do takové míry, že mi žádná logická překážka neměla šanci stát v cestě. Dobří rádcové mi říkali: ale aby ses naučil dobře jazyk, tak musíš v té zemi žít, jinak se ho nikdy nenaučíš. Já byl ale čerstvě na střední, šance někam odjet na rok byla nereálná a mně nezbylo nic jiného, než se i přes tuto překážku přenést. Kromě ohromného hnacího motoru, který se ve mně probudil, jsem se rozhodl využít i pozitivního myšlení a svých zkušeností z hypnózy, a udělal si autohypnotizační kazetu na diktafon, na kterou jsem si namluvil asi 20 minutý text, ve kterém jsem si vštěpoval, že mám skvělý talent a vytrvalost, že se učím každý den, že mi to strašně dobře jde a že dělám ze dne na den velké pokroky. Tyto věty jsem si nahrál v přítomném čase a kladném tvaru, ostatně jinak to ani nedávalo smysl. Každý večer jsem pak u této kazety usínal a ráno vstával o půl hodiny dřív, přeřídil si budíka, a rozespalý u kazety znovu na tu půl hodinu usnul. Kazetu jsem poslouchal takto intenzivně asi půl roku a do toho se každý den učil. Moje nadšení a zápal rostly každým dnem, stejně jako se zlepšovaly výsledky. Když to zkrátím, výsledek byl takový, že jsem se během 3 až 4 let (jako samouk) naučil výborně plynule nejen angličtinu, ale i další 3 jazyky. Po celou tu dobu jsem se učil každý den, zpočátku pár minut, nakonec několik hodin a zavedl jsem si neuvěřitelnou disciplínu. Ať už mi moje autohypnotizační kazeta pomohla jakkoliv, dneska s odstupem času vím, že to byla moje vášeň, moje chtění, které za tím stálo. Nebál jsem se chtít, chtěl jsem moc a silně a věřil jsem, že se mi to podaří. Nakonec jsem dosáhl výsledku, na nějž jsem do dnes pyšný. Několikrát od té doby jsem se pokoušel napodobit tuto situaci a zapálit se pro něco tak silně, ale musím přiznat, že jsem zatím nenašel nic, co by mě tak nadchlo, že by se moje chtění vystupňovalo na takový stupeň, který jsem tenkrát měl. Proto tvrdím a stojím si za tím, že chtění člověk neošálí a pokud opravdu po něčem netoužíte, ani afirmace, ani modlitby, ani opakování „já chci“ vám to nepřinesou (ani vám v tom nezabrání), protože život reaguje na vaše nejniternější pocity a na ty odpovídá, na povrchní myšlenky a náladové vrtochy či záchvaty krátkodobého chtíče život moc nereaguje.

Teď ale zpátky k mé teorii o dvou druzích. Můj osobní příběh byl příklad té první varianty, to, jestli se něco naučím a jak dobře, záleželo na mé přímé vůli. Pak jsou ale v životě věci, ve kterých hraje roli tolik činitelů, které už vůli ovlivnit nemůžeme. Zatímco v prvním případě je občas zapotřebí zatnout zuby a když je to nutné i křečovitě použít svou vůli, v druhém případě je potřeba vědět jasně, co chceme, ale pak to pustit a nechat být. Hodně lidí dělá chybu, že něco chtějí, křečovitě se snaží, a pak to přestanou chtít, protože nevidí žádnou cestu, jakou by to mohli dosáhnout. Vypozoroval jsem, že u mě nejvíc funguje přístup: Tohle chci, jak toho dosáhnout netuším, ale chci to! Všichni to znáte, něco jste chtěli, pak jste na to zapomněli, a pak to najednou přišlo. Pokud ale chceme něco vnějšího tak silně, že nejsme schopni na to přestat myslet a trápíme se představou, co bude, když se nám to nesplní, pak se snažíme ovládnout vůlí vnější svět a průběh událostí a to se nám nikdy tímto způsobem nepodaří. Zatímco v první kategorii musíme mít své přání pořád na paměti a vyživovat sílu našeho chtění, v druhé kategorii musíme vědět, co chceme, a pokud nemůžeme přímo ovlivnit dosažení svého cíle, musíme ho pustit z hlavy, ANIŽ BYCHOM HO PŘESTALI CHTÍT! To může být pro někoho docela oříšek, ale praxe dělá mistry.

Vím, že mnoho lidí navrhne, že touha a vášeň po něčem nás brzdí v našem duchovním vývoji, proto je lepší se jich vzdát. Já s tím souhlasím, ale nesmíme zapomínat na prvek času a vývoje. Jestliže někdo není připraven se vzdát svých vášní a tužeb, protože ho stále lákají, neokusil je, neví, o co přichází, pak jakákoliv snaha se jich vzdát vyústí pouze v jejich potlačení a každé potlačení čehokoliv je jenom časovaná bomba, která nás jednou dostihne.

Abychom mohli šťastně a zdravě žít, musíme zjistit, co cheme, za tím si pak jít a dosáhnout toho, v podstatě ale jenom proto, abychom zjistili, že jsme to vlastně vůbec nechtěli Jedině tak se nadobro a efektivně zbavíme svých tuh a chtění a přiblížíme se o kousek blíž k nekonečnému míru osvícených, kteří po ničem netouží a nic nečekají. Do té doby klidně a s jistotou vyjadřujme, co chceme. Ať už se naše přání týkají čehokoliv, čím upřímněji budeme něco chtít a čím více budeme ve svůj cíl věřit, o to úspěšnější budeme a o to zdravější život povedeme. A pro ty, co se trápí tím, že neví, co chtějí: netrapte se, skoro nikdo to neví, útěchou vám ale buď to, že jakmile něco opravdu budete ze srdce chtít, ucítíte to tak silně a pronikavě, že na pochybnosti a váhání nebude čas ani prostor.

Jan Menděl

 

Převzato z : https://novazeme2010.ning.com