Poznáte svůj odraz?

Zkuste se blíže podívat na své vztahy s nejbližšími lidmi. Vyjmenujte jejich rysy a charakterové vlastnosti, které vás tak rozčilují, že vás až dovádějí k šílenství. Až skončíte, položte si otázku: Ukazují mi tito lidé v dané chvíli mě samého? Dost možná ano. Pokud tomu tak je, hned to instinktivně vytušíte. Bude-li však odpověď znít ne, znamená to, že odkrývají něco ještě hlubšího a významnějšího než odraz toho, kdo jste - ukazují vám věci, které posuzujete. Náprava vašich postojů začne, jakmile tento odraz rozpoznáte a vezmete na vědomí.

 

Kaskádový efekt a náprava

Den poté, co jsem rozpoznal odraz svých kritických postojů, jsem navštívil přítele, který žije a pracuje v nedalekém Taos Pueblu. Toto místo je bez přerušení osídleno přinejmenším patnáct set let a patří k nejstarším původním komunitám v Severní Americe. Robert, výjimečně nadaný umělecký řemeslník (jeho pravé jméno je jiné ), vlastnil přímo v centru města obchod se sochami, "lapači snů", nahrávkami hudby a šperky, které patřily k puebelské tradici po celá staletí předtím, než vznikla "Amerika". Když jsem vešel dovnitř, právě pracoval na zhruba dva metry vysoké soše.

 

Pozdravili jsme se, já jsem se optal, co rodina a jak jde obchod, a pár minut jsme probírali, co se mu přihodilo od doby, kdy jsme se viděli naposledy. Pak se na oplátku zeptal on, co se přihodilo mně. Řekl jsem mu o událostech posledního týdne, o těch třech lidech a chybějících penězích. Když jsem skončil, na okamžik se zamyslel a pak mi pověděl příběh.

"Můj pradědeček," začal, "lovil bizony na pláních severního Nového Mexika." Věděl jsem, že musí jít o hodně dávnou dobu, protože bizoni, pokud je mi známo, se v této části země netoulají již léta. "Než zemřel, daroval mi svůj nejcennější majetek: hlavu prvního bizona, kterého jako mladý chlapec ulovil." Robert pokračoval a svěřil se mi, že ta bizoní hlava se stala jeho pokladem. Po pradědečkově smrti to byla jedna z mála hmotných památek, které ho spojovaly s odkazem minulosti.

 

Jednoho dne přijela Roberta navštívit majitelka galerie z nedalekého města. Když uviděla nádhernou bizoní hlavu, zeptala se, zda by ji mohla použít pro výstavu, kterou chystá. Robert souhlasil. Uplynulo několik týdnů a Robertova noyá známá se neozvala. Vypravil se proto do města podívat se, jak se jí vede. Když přijel ke galerii, zjistil ke svému údivu, že je prázdná. Dveře byly zamčené, okna zakrytá - zkrátka galerie mimo provoz. Majitelka i s jeho bizoní hlavou byla pryč. Robert zvedl oči od modelování a pohlédl na mě tak, abych poznal, jak ho ta zkušenost zabolela.

 

"Cos udělal?" zeptal jsem se. Čekal jsem, že mí poví, jak galeristku vypátral a cenný majetek získal zpátky. Odpověď byla jednoduchá, avšak hluboce moudrá: "Neudělal jsem nic, protože žije s tím, co provedla." .... číst dál


 

Když jsem z Taos Puebla toho dne odjížděl, myslel jsem na Robertův příběh a přemýšlel, jaký význam pro mě má. Koncem týdne jsem začal zkoumat, jaké mám právní možnosti, abych získal zpět alespoň část zmizelých peněz. Brzy jsem zjistil, že ač je můj případ z právního hlediska jasný, čeká mě zdlouhavý, rozvláčný a nákladný proces. V první řadě musí být řešen nikoli jako občanskoprávní, nýbrž jaká trestní záležitost. Od toho okamžiku by již všechno probíhalo mimo mou kontrolu.

 

Pokud by žena byla uznána vinnou, hrozilo by jí vězení. To by pak vytvořilo dlouhodobý vztah s někým, ke komu jsem již nic necítil. Jak jsem zvažoval své možnosti, zamyslel jsem se znovu nad slovy svého přítele z Puebla a nad ponaučením, které z nich vyplynulo. Netrvalo dlouho a dospěl jsem k závěru, který mi jediný připadal správný: rozhodl jsem se nechat to být. Téměř okamžitě se začalo dít něco nečekaného - všichni tři lidé, kteří zrcadlili mé kritické postoje, se mi začali ze života vytrácet. Už jsem na ně neměl vztek ani jsem jim nic nezazlíval. Začal jsem vůči nim pociťovat zvláštní druh prázdnoty, ačkoli jsem se je nikterak nesnažil vytěsnit. Když jsem si vyjasnil, co se mezi námi stalo, ovšem z hlediska skutečných prožitků, nikoli mých soudů, nezbylo nic, co by tyto lidi u mě udrželo.

 

Všichni tři se prostě začali z mých každodenních aktivit vytrácet. Najednou jsem od nich dostával méně dopisů, méně mi volali a také já jsem na ně v průběhu dne myslel stále míň. To, co jako magnet drželo tyto vztahy pohromadě, byly mé postoje.

I když byl vývoj událostí zajímavý, během několika dní se začalo dít něco ještě neobvyklejšího. Uvědomil jsem si, že i ostatní lidé, kteří dlouho patřili k mému světu, se z něj začínají vytrácet. Znovu opakuji, že z mé strany nešlo o vědomou snahu tyto vztahy ukončit; prostě pro mě najednou přestaly mít význam. Když jsem s někým z těchto lidí výjimečně zapředl hovor, bylo to celé nepřirozené a falešné. Místo společné řeči nastoupila rozpačitost.

 

Skoro současně s tím, jak jsem zaznamenal posun v těchto vztazích , jsem si všiml něčeho, co mi zatím unikalo. Každý z těch vytrácejících se vztahů byl založen na stejném vzorci chování, který mi původně přivedl i ony tři lidi, a tím vzorcem byl kritický postoj. Ten postoj byl nejen magnetem, který ke mně tyto vztahy přitáhl; byl i lepidlem, které je drželo pohromadě. Jakmile zmizel, lepidlo se rozpustilo. Všiml jsem si, že dochází k tomu, čemu se říká kaskádový efekt: jakmile jsem vzorec rozpoznal na jednom místě, v jednom vztahu, odrážela se jeho ozvěna i v dalších úrovní mého života.

 

Odraz kritických postojů je sotva patrný a těžko zachytitelný, a ne každému, kdo si jej uvědomí, dává smysl. Když se rodina a přátelé dozvěděli o mém rozhodnutí "nechat to být", soudili, že se snažím popřít, co se stalo. "Vzala ti peníze!" říkali. "Zneužila tvé důvěry! Nenechala ti vůbec nic!" Na jednu stranu měli pravdu - to všechno se stalo. Tušil jsem ale, že kdybych postupoval podle typického vzorce odplaty, ocitl bych se v začarovaném kruhu, který podobná zkušenost ještě upevní. Na druhou stranu mi každý z těch tří lidí, kteří byli jednoduše sami sebou, napověděl něco o mně samém, což se později ukázalo jako zásadní v mých budoucích obchodních rozhodnutích. Tím "něčím" byla účinná lekce o vnímání důvěry.

 

Před těmito událostmi jsem chtěl věřit, že důvěra je dvojího druhu. Tedy že člověku buď věříme, nebo nevěříme - a když mu věříme, pak mu můžeme důvěřovat na sto procent. Ačkoli se mi nelíbila představa, že bych měl uvažovat o světě jinak, tyto tři vztahy mě poučily, že existují úrovně důvěry, které se musíme naučit rozlišovat. Často druhým lidem důvěřujeme víc, než si věří oni sami. A právě to se mi přihodilo. Rozpoznání kritického postoje, jenž se zrcadlí ve

vztahu, znamená významný objev, jehož důsledky se dotýkají všech aspektů života. Lidem, kteří mi pomohli dospět k tomuto poznání, patří můj dík. A těm, již mi ukázali mé lidské kvality, vyjadřuji svou nejhlubŠí úctu a vděk za to, že přede mnou tak bezvadně drželi zrcadlo. Bylo to opravdu báječné potvrzení tajemství druhého zrcadla vztahů!

 

(Poznámka: V příběhu jsem se zmínil o vyrovnání se s břemenem hodnocení, aniž bych plně vysvětlil, jak toho dosáhnout. Vše je popsáno v mé knize Secrets of tke Lost Mode of Prayer (Tajemství původnfch modliteb), vydané v roce 2006 nakladatelstvím Hay House, v části "Třetí tajemství: Modlitba znamená úlevu". Mám-li stručně popsat tento klíč ke změně kritických postojů, musím uvést, že právě modlitba představuje prastaré tajemství, které nás zprošťuje životního utrpení na dost dlouhou dobu, aby je mohl nahradit jiný pocit. Modlíme-li se za ty, kdo nás ranili, přerušujeme dočasně kruh bolesti. A je nepodstatné, zda přerušenI" trvá nanosekundu nebo celý den. Ať je jakkoli dlouhé či krátké, modlitba nám otevírá prostor k vyrovnání se s vlastními kritickými postoji a dovoluje postoupit dál. Nejdůležitější je, že jsme na určitou dobu zbaveni bolesti a že tato doba je dost dlouhá na to, abychom si do

srdce a mysli mohli vpustit něco jiného: sílu "krásna".)

 

 

Gregg Braden - Matrix • Božský zdroj, kapitola 7, 4

Převzato z: https://aliastro.blog.cz